Dovolená na Mallorce

Když jsme se rozhodovali, kam poprvé na dovolenou, chtěli jsme samozřejmě něco extra. Vybírali jsme tedy takovou destinaci, kam nejezdí úplně každý, i kdyby to znamenalo plácnout se přes kapsu… Protože přiznejme si to, někdy je to první a poslední dovolená. 😀 A protože jsme ani jeden nikdy neletěli, než abychom se pokoušeli o nějaké dobrodružství, navšívili jsme místní cestovní kancelář Fisher s velmi milou paní a nechali jsme si poradit. Tak začala naše dovolená na Mallorce.

Už před odjezdem jsme se rozhodli pronajmout si na místě auto, protože Mallorca je opravdu malinký ostrůvek, který se dá za dvě hodiny projet z jednoho konce na druhý. A abychom auto plně využili, dostala jsem za úkol naplánovat výlety, což byly taky jediné situace, kdy jsem brala do ruky foťák.

Přiletěli jsme pozdě v noci, takže druhý den jsme vyrazili na pláž a čachtali jsme se celou dobu v moři. Taky se vám stává, že kamkoliv přijedete, první den je vždycky absolutně TOP a ty další dny už se začínají „trošku“ kazit?? Začínám z toho dělat pravidlo. 😀 Moře bylo naprosto boží – klidné, průzračné, na pláži jen pár lidí, počasí a teplota dokonalé. Udělali jsme si jen chvilku na oběd a na setkání s paní delegátkou, s kterou jsme si domluvili řečený pronájem auta. I když jsme zvažovali, že si vše zařídíme sami, kvůli zálohám, které bychom museli zaplatit, pokud bychom vše řešili svépomocí, byla nabídka cestovky daleko výhodnější.

Náš hotel se nacházel na pláži Playa de Muro, což je jedna z nejkrásnějších pláží na Mallorce. První cestu jsem volila pouze v nejbližším okolí, abychom vyzkoušeli naši Pandičku (autíčko). Byla jsem tedy natěšená na nějaké historické město s úzkými uličkami, cihlovými domy a tak. Ovšem moje polovička z návštěvy historických míst moc nadšená nebyla a navíc jsem ho táhla na El Calvari, což byl takový menší kostel, ale vedlo k němu opravdu dlouhé schodiště a ještě k tomu do kopce. Další zastávka v Pollence byl jakýsi historický most, který opravdu za moc nestál, což mi zkazilo jakékoliv další vyhlídky na navštívení historických památek, protože byly okamžitě zamítnuty.

Stejně tak moje plánovací schopnosti byly zpochybněny, když jsme dorazili na pláž, která měla být podle fotek prostě úchvatná, ale jaksi nebyla. Takže první den byla fakt výzva. Naštěstí to se mnou přítel nevzdal a dobře udělal, protože další pláž byla pecka.

Cestou až skoro na konec Formentoru jsme se stavili na pláži Cala Figuera. Museli jsme k ní sejít z prudšího kopce, cesta nám dala asi deset minut, ale ta scenerie se nedá popsat (možná bude někdy v budoucnu video), a ta modrá voda. Díky kamínkům je voda průzračná a pokud byste si chtěli zašnorchlovat, tak tady bylo opravdu dost k vidění (vlastně vůbec nejvíc, co nám za dovolenou podařilo, možná jen medúza by to trumfla). Co je možná nevýhodou je poloha pláže, což je dost na severu a voda není tak teplá jako třeba u hlavního města Palmy na jihu. Jenže my se první den na pláží pěkně připekli a ta ledová voda byla v tu chvíli jako balzám. Takže… who cares.

Cestou zpět na hotel jsme se ještě stavili na vyhlídku Talaia d´Albercutx, kde jsme potkali za celou dobu výletování jediné Čechy a která zaručila, že jsem byla ponechána ve funkci plánovače výletů i další den (i když za to mohla spíš ta pláž, co si budete namlouvat). V tu chvíli, kdy jsme chtěli vyrazit až nahoru na vyhlídku se rozpršelo a hodně rozfoukalo, což zapříčinilo, že se všichni potenciální návštěvníci rozjeli okamžitě pryč. Jenom my jsme si řekli ne. Déšť nám vůbec nevadil, protože za chvíli ustal a my díky němu byli na vyhlídce úplně sami. Takže pecka.

Druhý den jsme vyrazili na opačnou stranu. Tedy na jihovýchod a hledali jsme zážitky z trochu jiného soudku. Teda já je hledala a vydupala jsem si po prvním dnu alespoň pravidlo, že dopoledne spláchnem nějakou tu kulturu a odpoledne se vyrochníme na nějaké krásné pláži. Víc mi neprošlo.

Los padl na pláž Cala Gal, která nám byla z těch vybraných nejblíže a pár kilometrů od ní mi na mapě padly oči na jeskyně. A to hned na dvě nacházející se kousek od sebe. Fotek moc není, protože jsme převážně točili a ani z toho nebyly moc použitelné záběry, všechno ve tmě. Ale zážitek určitě super, pokud byste se nechtěli válet celou dovolenou na pláži. Mě osobně se více líbily jeskyně d´Arta, které nejsou tak velké, ale o nic méně úchvatné a pokud umíte obstojně anglicky, německy, španělsky nebo francouzsky (paní průvodkyně zvládla všechny), tak nejen že se pouze podíváte, ale taky se něco dozvíte.

Dračí jeskyně jsou obří a daleko více komerční. Lístek jsme si koupili během chvilky, ale museli jsme čekat hodinu, než se naše skupina mohla dostat dovnitř. Pak se táhnete jako součást asi stočlenné grupy lidí, která vám nedá moc na výběr se někde zastavit a výhled si vychutnat. Co ale byla pecka byla podzemní obří jezera, na kterých byl krátký program. Pro tu příležitost je u jezera vybudována tribuna, na kterou vás pořadači nahrnou. Strávíte asi patnáct minut čekáním, než přijdou všichni ti lidi z vaší skupiny, kteří se po cestě poztráceli (zpozdili). Po naplnění sálu zcela zhasnou světla a můžete se kochat krátkým představením, kdy do jeskyně vpluje osvětlená loďka s kapelou (celé to trvá asi těch patnáct minut, co jste museli čekat). Opět jsme měli štěstí, protože jsme si sedli kousek od kraje tribuny a jakmile bylo po programu, nasedli jsme na druhou loďku, co vyjížděla i s námi jakožto návštěvníky asi 30 metrů k východu.

Ale opět ani jedno z toho nepřekonalo tu odpolední válačku u pláže. Zatímco na pláží u našeho hotelu pršelo a bylo zataženo, na tomto východním pobřeží bylo jasno. Ačkoliv foukal vítr a voda nebyla klidná, koupání bylo opět osvěžující a navíc i na tomto místě se moje polovička pokoušela šnorchlovat a objevila malou medúzu.

Třetí den jsme chtěli prozkoumat pohoří Sierra de Tramuntana, ale nechtěli jsme zajíždět až k jeho počátku (tedy od vesnice Andratx), i když jsme tak minuly slavný uzel silnice MA-2141. I tak jsme si cestou užili krásné zákruty a zatáčky. Já jsem opět dala na průvodce a první zastávku jsme udělali na vyhlídce na vesničku Banyalbufar, která se vyznačuje kamennými terasami. Ačkoliv to byl výhled pěkný, pro nás trochu obyčejný a nezáživný, takže jsme co nejdřív zase sedli do auta a směřovali k Valldemosse.

Pláž jsem hledala tentokrát podle obrázků na googlu, ale jelikož mě nic neoslovilo, opět poradil průvodce. Na mapě jsme ji nenašli, jelikož se nejednalo tak úplně o klasickou pláž pro turisty, ale mělo by se jednat o přístav Ports des Canonge a hned vedle něj měla být pláž, která je dle průvodce ideální na šnorchlování a je možné tam zahlédnout medúzy. Když jsme přijeli, voda byla tak rozbouřená, že se nám ani nechtělo do vody. Nakonec jsme to zkusili, ale kvůli velkým kamenům nás to akorát pěkně spláchlo zase pěkně zpět na deku. Abychom si spravili chuť, dali jsme si v místní restauraci paellu, z které jsem měla strach, ale byla výborná a vědět, jak ji udělat úplně stejnou, máme ji doma minimálně jednou do měsíce.

Valldemossu nám doporučovala naše delegátka i každá druhá stránka na internetu. Mě každopádně moc nenadchla. Spousta turistů, žádné krásné romantické uličky bez toho, aby se tamtudy hrnul dav. Prošli jsme si tedy jakési náměstí, podívali se do obchodů se spousty suvenýry, můj si zašel na záchod, já udělala pár záběrů a mířili domů do hotelu.

Cestou jsme si všimli jedné zajímavosti a to, že veškeré mraky se shlukují právě nad pohořím Sierra de Tramuntana, zatímco jsme totiž jeli vnitrozemím k Banyalbufaru viděli jsme na severu nad pohořím jenom samé bouřkové mraky, které se táhly k poloostrovu Cap Formentor, kde nás zastihla bouře v pondělí. Během té hodiny a půl cesty se ale tak posunuly, že když jsme přijeli na vyhlídku, byly vlastně před námi a my je postupně dojížděli. Ve vnitrozemí bylo přitom bylo jasno, ale jakmile jsme se blížili k severu, bylo vidět, že u nás zapršelo a bylo chladněji.

Jak jde vidět, nejvíc fotek mám z prvního dne, které byl podle mě asi nejlepší. Já jsem prostě na ty první dny ujetá, nebo na ně máme fakt štěstí a další dny už se tomu těžko vyrovnávají. Ale poslední den výletů byl taky super a víte proč? Tentokrát si vzal na starost Ivo (přítel) a ačkoliv se mi moc nelíbilo, že se vydáváme po stejné  cestě jako včera, nakonec to byl skvělý výběr.

Vrátili jsme se tedy zpět na silnici MA-10 a začali jsme tam, kde jsme skončili – tedy v Sólleru. Stačilo nám vidět ho pouze z okýnka auta a zamířili raději do vesničky Fornalutx, která podle průvodce dvakrát vyhrála nějakou cenu za nejmalebnější vesničku roku. Byla vlastně stejně krásná jako Valldemossa nicméně bez turistů a dali jsme si tam nejlepší pomerančovou šťávu, co jsme kdy pili.

Pak jsme dál pokračovali po silnici do přístavu Sa Calobra, který je sice krásný, ale není to moc na koupání ačkoliv se dostanete kousek dál na krásnou malinkou pláž. Kdybychom se rozhodli se okoupat, dali bychom pěknou sumu za parkování, takže jsme jenom prošli až na konec Torrent de Pareis, což je předpokládám takový horský výklenek, který vytvořil čas svými přílivy a odlivy. Bylo fajn vidět i něco jiného než jen pláže, pláže a pláže.

Celá cesta až domů se opět vyznačovala zákrutami a především tunely v horách a krásnými vyhlídkami.

Po příjezdu jsme odevzdali klíček na recepci a dali vědět, kde jsme zaparkovali, aby si jej mohl někdo z půjčovny vyzvednout. Nemuseli jsme se ani vidět. Další dny už jsme se pouze váleli na naší pláže před hotelem a říkali si, jak jsme to dobře vymysleli s tím autem a že ty výlety stály za to. 🙂

Ačkoliv se mi zdá, že mám těch fotek strašně málo, jsem za ně ráda, protože se mi nechtělo tahat zrcadlovku na pláž, zvlášť když jsme oba byli ve vodě. Pokud byste uvažovali o dovolené na Mallorce, můžeme tamější prostředí jenom doporučit.